✖

Riemannova hypotéza

Prvočísla vypadají, jako by je někdo rozházel náhodně. Po dvojce a trojce přijde pětka, sedmička, jedenáctka, třináctka, pak chvíli nic, sedmnáctka… Vzorec, který by prozradil, kde leží další prvočíslo, nikdo nezná. A přitom se prvočísla ve velkém řídí překvapivě přesným pravidlem. Riemannova hypotéza tvrdí, že se od toho pravidla nikdy moc neodchýlí. Je to asi nejslavnější nevyřešený problém matematiky a za jeho vyřešení je vypsaná odměna milion dolarů.

Nejdřív ještě malá hádanka. Tipněte si, kolik je prvočísel menších než milion. Sto tisíc? Deset tisíc? Řešení najdete o kus níž.

Kolik je prvočísel?

Začneme ručně. Na obrázku jsou čísla od jedné do sta a prvočísla jsou vyznačená červeně.

Čísla od 1 do 100, prvočísla jsou červeně

Do deseti jsou čtyři prvočísla: 2, 3, 5 a 7. Do sta jich napočítáme 25. Když budeme pokračovat, zjistíme, že do tisíce jich je 168. Prvočísel tak stále přibývá, jenže čím dál pomalejším tempem. Mezi prvními deseti čísly jsou prvočísla čtyři, tedy 40 %, mezi prvními sto čísly je to 25 % a mezi prvními tisíci už jen 17 %.

Počet prvočísel, která nejsou větší než x, se značí π(x). Nenechte se zmást, π tu není číslo 3,14, je to jen jméno funkce, odvozené od anglického prime, prvočíslo. Máme tedy π(10) = 4, π(100) = 25 a π(1000) = 168. Když π(x) nakreslíme do grafu, dostaneme schody: pokaždé, když narazíme na prvočíslo, poskočí funkce o jedna nahoru.

Schody π(x) do 100 (červeně), odhad x/\ln x (modře) a \mathrm{li}(x) (zeleně)

Schody vypadají nepravidelně, některé jsou široké, jiné úzké. Ale z dálky se drží docela hladké křivky. Které?

Jako první to prokoukl patnáctiletý Carl Friedrich Gauss, když procházel tabulky prvočísel. Všiml si, že v okolí čísla x je prvočíslem zhruba každé ln x-té číslo, kde ln je přirozený logaritmus. Ověříme si to na příkladu: ln 1 000 000 je zhruba 13,8, takže kolem milionu by mělo být prvočíslem asi každé čtrnácté číslo. Mezi milionem a číslem o tisíc větším (1 001 000) by tak mělo ležet zhruba

100013,8≈72

prvočísel. Ve skutečnosti jich tam je 75. Na tak „neuspořádaná“ prvočísla je to docela slušná shoda.

Když je kolem čísla x prvočíslem každé ln x-té číslo, mělo by jich do x být zhruba

π(x)≈xln⁡x.

V grafu ji vidíte jako modrou křivku. Že tenhle odhad platí čím dál přesněji, se jmenuje věta o prvočíslech. Dokázali ji až v roce 1896, nezávisle na sobě Jacques Hadamard a Charles de la Vallée Poussin, a oba k tomu potřebovali zeta funkci, ke které se za chvíli dostaneme.

Na grafu je ovšem znát, že modrá křivka se skoro celou dobu drží pod schody. Dá se to udělat líp. Gaussův postřeh můžeme číst i tak, že číslo t je prvočíslem s „pravděpodobností“ zhruba 1ln⁡t. Když pak tyhle pravděpodobnosti sečteme pro všechna čísla od dvojky do x, dostaneme odhadovaný počet prvočísel:

1ln⁡2+1ln⁡3+⋯+1ln⁡x.

Matematici místo součtu berou integrál, tedy plochu pod grafem funkce 1ln⁡t, a výsledku říkají integrální logaritmus li(x). Od součtu výše se liší o méně než jedničku, takže si ho klidně představujte jako ten součet. V grafu je zeleně a pro x = 100 dává zhruba 30. To je sice ještě horší než modrých 22, ale pro velká x se karta obrátí, jak uvidíme hned v další tabulce.

Jak moc se odhad plete?

Tabulka uvádí skutečný počet prvočísel π(x) a o kolik se od něj liší oba odhady. V posledním sloupci je pro srovnání odmocnina z x.

x π(x) chyba xln⁡x chyba li(x) x
103 168 23 10 32
104 1229 143 17 100
105 9592 906 38 316
106 78 498 6116 130 1000
107 664 579 44 158 339 3162
108 5 761 455 332 774 754 10 000
109 50 847 534 2 592 592 1701 31 623
1010 455 052 511 20 758 029 3104 100 000
1011 4 118 054 813 169 923 159 11 588 316 228
1012 37 607 912 018 1 416 705 193 38 263 1 000 000

Tady je odpověď na hádanku: prvočísel menších než milion je 78 498. Byl váš tip alespoň řádově blízko?

Odhad xln⁡x se sice v procentech zlepšuje, ale v absolutních číslech se plete čím dál víc, pro bilion už skoro o miliardu a půl. Integrální logaritmus si vede mnohem lépe. Pro bilion se netrefí jen o necelých čtyřicet tisíc, což je chyba asi jedna desetitisícina procenta. A hlavně: jeho chyba je pořád menší než x.

A právě to je jádro Riemannovy hypotézy. Po lidsku řečeno:

Chyba odhadu li(x) je nejvýš zhruba x.

Přesněji: Riemannova hypotéza platí právě tehdy, když pro každé x od 2657 výš platí

|π(x)−li(x)|<x⋅ln⁡x8⋅π.

Tady už π ve zlomku znamená zase obyčejné 3,14. Tuhle podobu s přesnými čísly odvodil Lowell Schoenfeld v roce 1976. Logaritmus navíc proti x roste tak pomalu, že ho můžeme brát jako drobnou rezervu. Na obrázku je červeně skutečná chyba π(x) − li(x) až do milionu a modře „trychtýř“ ze Schoenfeldova vzorce. Riemannova hypotéza tvrdí, že červená čára z modrého trychtýře nikdy nevyskočí, ať půjdeme jakkoli daleko.

Chyba π(x)-\mathrm{li}(x) pro x do milionu (červeně) a hranice ze Schoenfeldova vzorce (modře)

Do milionu to máme před očima a počítače to prověřily mnohem dál. Čísel je ale nekonečně mnoho a nic nezaručuje, že se někde hodně daleko něco nezvrtne. V matematice se to už stalo: li(x) je u všech x z tabulky větší než π(x), prvočísla tedy vždycky trochu přecení (červená čára na obrázku výš je celá pod nulou). John Littlewood ale v roce 1914 dokázal, že se to jednou otočí, a to dokonce nekonečně mnohokrát. Nikdo zatím nenašel jediné takové x, jen víme, že je větší než 1019.

Proč zrovna odmocnina? Pomůže jednoduchý pokus: házejte mincí. Po n hodech čekáte zhruba n2 panen, ale přesně to vyjde málokdy. Odchylka od poloviny roste, ale ne úměrně počtu hodů, roste jen zhruba jako n. Po deseti tisících hodech se od poloviny obvykle odchýlíte o pár desítek, jen zřídka o víc než sto. Na obrázku jsou tři série po deseti tisících hodech a modře trychtýř ±n.

Odchylka počtu panen od poloviny ve třech sériích hodů mincí (červeně, oranžově a zeleně) a hranice \pm\sqrt{n} (modře)

Ta podobnost obrázků není náhoda. Prvočísla samozřejmě náhodná nejsou, každé číslo buď prvočíslo je, nebo není. Riemannova hypotéza ale v podstatě říká, že se chovají jako by náhodná byla: kolísají kolem hladkého odhadu, ale ne víc, než kolik by kolísaly hody mincí. Nejsou v nich žádné záludné vzory, které by je kdesi daleko nahromadily nebo vymetly.

Zeta funkce

A jak se do příběhu dostal Riemann? Bernhard Riemann v roce 1859 napsal krátký článek o tom, kolik je prvočísel menších než dané číslo. Byl to jeho jediný článek o teorii čísel a vyšla z něj celá jedna oblast matematiky. Hlavní roli v něm hraje součet, kterým se předtím zabýval Leonhard Euler:

ζ(s)=1+12s+13s+…

Řecké písmeno ζ se čte „zéta“ a celému výrazu se říká zeta funkce. Sčítáme nekonečně mnoho zlomků: převrácené hodnoty všech přirozených čísel umocněných na s.

Začněme s s = 1:

ζ(1)=1+12+13+14+15+…

Členy jsou čím dál menší, a tak by se mohlo zdát, že se součet někde ustálí. Neustálí. Tahle takzvaná harmonická řada roste nade všechny meze, jen strašně pomalu: aby součet přesáhl deset, musíte sečíst 12 367 členů. Na obrázku je červeně, kolik dává součet prvních n členů.

Součty prvních n členů pro s=1 (červeně) a pro s=2 (modře), čárkovaně hodnota π^2/6

Pro s = 2 sčítáme převrácené hodnoty druhých mocnin:

ζ(2)=1+14+19+116+125+…

Tady se součet ustálí, v grafu modře. Na jaké hodnotě, si matematici lámali hlavu přes osmdesát let, říkalo se tomu Basilejský problém. Vyřešil ho v roce 1734 Euler a výsledek nikdo nečekal:

ζ(2)=π26≈1,6449.

Jak se do výsledku dostalo π z kruhu, by vydalo na samostatný článek. Pro nás je důležitější jiný Eulerův objev, který zeta funkci spojuje s prvočísly.

Eulerův součin

Vezmeme jen mocniny dvojky a sečteme jejich převrácené hodnoty:

1+12s+14s+18s+…

To je nekonečná geometrická řada s kvocientem 12s a její součet je

11−12s.

Totéž uděláme s mocninami trojky a oba součty vynásobíme. Roznásobíme závorky, každý člen s každým:

(1+12s+14s+…)⋅⋅(1+13s+19s+…)==1+12s+13s+14s+16s++18s+19s+112s+…

Například 112s vzniklo jako 14s⋅13s, protože 12 = 4 · 3. Dostali jsme převrácené hodnoty všech čísel, která jdou složit jen ze dvojek a trojek, a každé právě jednou. Pětka, sedmička ani desítka tam zatím nejsou.

Když přinásobíme závorku s mocninami pětky, přibudou čísla složená ze dvojek, trojek a pětek. A když přinásobíme závorky pro všechna prvočísla, dostaneme každé přirozené číslo. Každé totiž jde rozložit na součin prvočísel, a to jediným způsobem. To říká základní věta aritmetiky. Proto se každé 1ns objeví právě jednou a vyjde nám přesně zeta funkce:

ζ(s)=11−12s⋅11−13s⋅11−15s⋯

Vlevo je součet přes všechna přirozená čísla, vpravo součin přes všechna prvočísla. Tenhle vzorec je most mezi zeta funkcí a prvočísly a vše další se opírá o něj.

Navíc z něj hned vyplyne, že prvočísel je nekonečně mnoho. Kdyby jich bylo jen konečně mnoho, byl by pro s = 1 vpravo součin konečně mnoha obyčejných čísel, tedy nějaké konkrétní číslo. Vlevo by ale byla harmonická řada, která roste nade všechny meze. To nejde dohromady. (Jiný, starší důkaz najdete v článku o důkazu sporem.)

Nulové body a kritická přímka

Euler dosazoval za s jen obyčejná reálná čísla. Riemann udělal odvážný krok: dosadil za s komplexní číslo, tedy číslo tvaru a + bi, kde i je imaginární jednotka, pro kterou platí i2 = −1. Komplexní čísla si můžeme představit jako body v rovině: reálná část a udává, jak daleko je bod doprava, a imaginární část b, jak vysoko. Té rovině se říká Gaussova rovina.

Má to ale jeden zádrhel. Součet 1+12s+13s+… dává smysl, jen když je reálná část s větší než jedna. Jinak se součet nikde neustálí, třeba pro s = 1 roste nade všechny meze jako harmonická řada. Riemann ale ukázal, že zeta funkci jde rozumně „prodloužit“ i na zbytek roviny. Představte si to podobně jako u součtu

1+x+x2+x3+⋯=11−x.

Levá strana dává smysl jen pro x mezi −1 a 1, ale pravá strana už žádné omezení nemá. Můžeme do ní dosadit třeba x = 2 a vyjde −1. Pravá strana tak „prodlužuje“ levou. Se zeta funkcí je to složitější, ale myšlenka je stejná. Matematici tomu říkají analytické pokračování.

Nás ovšem zajímá, kde je zeta funkce rovna nule. Takovým místům se říká nulové body. Některé jsou snadné: zeta funkce je nulová v číslech −2, −4, −6, −8 a dál ve všech záporných sudých číslech. To jsou takzvané triviální nulové body, v obrázku jsou zeleně. Ostatním se říká netriviální a o nich víme, že všechny leží v úzkém pásu, kde je reálná část mezi nulou a jedničkou. Tomu pásu se říká kritický pruh, v obrázku je modře.

Gaussova rovina: kritický pruh (modře), kritická přímka s reálnou částí 1/2 (čárkovaně), prvních deset párů netriviálních nulových bodů (oranžově) a triviální nulové body (zeleně)

Přesně uprostřed pruhu vede přímka, na které mají všechna čísla reálnou část 12. Říká se jí kritická přímka. A Riemannova hypotéza zní:

Všechny netriviální nulové body zeta funkce mají reálnou část rovnou 12.

Neboli všechny oranžové body leží na čárkované přímce. Nulové body chodí po dvojicích, souměrně podle reálné osy: když je nulovým bodem 12+14,1347i, je jím i 12−14,1347i. Proto stačí sledovat horní polovinu. První nulové body jsou

12+14,1347i,12+21,0220i,…

Na kritické přímce je vidět, jak se do nuly opravdu trefují. V grafu je červeně velikost (absolutní hodnota) čísla ζ(12+ti) pro t od nuly do padesáti. Pokaždé, když se křivka dotkne vodorovné osy, máme nulový bod.

Absolutní hodnota \zeta(1/2+t\,i) pro t od 0 do 50 (červeně), nulové body oranžově

Riemann pár prvních nulových bodů spočítal ručně a ve svém článku napsal, že je „velmi pravděpodobné“, že všechny leží na přímce. Důkaz ale odložil, protože ho pro jeho účel nepotřeboval. Od té doby se na něj čeká. V roce 1914 Godfrey Hardy dokázal, že na kritické přímce leží nekonečně mnoho nulových bodů. Že tam leží všechny, ale nikdo dokázat neuměl. Počítače zato zkontrolovaly ohromné množství příkladů. Xavier Gourdon v roce 2004 ověřil, že na přímce leží prvních deset bilionů (1013) nulových bodů. Ani jeden nevybočil.

Hudba prvočísel

Jak nulové body souvisí s počítáním prvočísel? Právě tady leží nejkrásnější část Riemannova článku. Riemann našel vzorec, který schody prvočísel přesně složí z hladké křivky a z vln, přičemž každá vlna patří jednomu nulovému bodu.

Nejčistší podobu má ten vzorec pro trochu upravené schody. Místo abychom za každé prvočíslo p poskočili o jedna, poskočíme o ln p. A malé schůdky přidáme i u mocnin prvočísel, takže u čtyřky (22) poskočíme o ln 2, u devítky (32) o ln 3 a tak dále. Těmto schodům se říká Čebyševova funkce a značí se ψ(x), čteme „psí“. Proč zrovna takhle? Podle Gausse je kolem čísla x prvočíslem každé ln x-té číslo, a když za každé poskočíme zhruba o ln x, rostou schody v průměru o jedničku na každé číslo. Hladký odhad je pak úplně obyčejná přímka y = x. Riemann vzorec napsal pro jiné schody, v téhle podobě ho v roce 1895 dokázal Hans von Mangoldt:

ψ(x)=x−∑ρxρρ−ln⁡(2π)−12⋅ln⁡(1−1x2)

Vypadá to strašidelně, a přitom je to přesně ta věta ze začátku kapitoly. Na začátku je přímka x, na konci dva drobné opravné členy, které skoro nic nedělají. Uprostřed je součet přes všechny netriviální nulové body. Písmeno ρ (čti „ró“) je nulový bod, třeba ρ=12+14,1347i.

Každý pár nulových bodů 12±γi přispěje do součtu jednou vlnou. Na dalším obrázku je červeně vlna prvního páru, s γ = 14,1347.

Vlna prvního páru nulových bodů (červeně) a její obálka rostoucí jako \sqrt{x} (modře čárkovaně)

Vlna kmitá a její výška roste. Proč? Mocninu xρ si rozložíme:

x12+γi=x12⋅xγi=x⋅xγi.

Druhý činitel xγ i je komplexní číslo s absolutní hodnotou jedna, které se s rostoucím x jen otáčí dokola. Z otáčení se stane kmitání. Velikost vlny ale určuje první činitel x. Výška vlny proto roste přesně jako x. Přesně je to 2x|ρ|: dvojka proto, že každý nulový bod má v páru zrcadlového souseda a vlnu tvoří spolu, a dělení pevným číslem |ρ| znamená, že vlny vzdálenějších nulových bodů jsou nižší. To je modrá čárkovaná obálka.

A nyní všechno složíme dohromady. Na animaci je šedě skutečná funkce ψ(x) a červeně Riemannův vzorec, ve kterém nejdřív nesečteme žádnou vlnu, pak vlny prvních N = 5 párů nulových bodů, pak 25 párů a nakonec 200 párů.

Schody \psi(x) (šedě) a Riemannův vzorec s N páry nulových bodů (červeně) jako animace

Bez vln dostaneme jen přímku. Každá další vlna přidá trochu kmitání a vlny se sčítají tak, že se v místech prvočísel postupně tvoří skoky a mezi nimi se kmitání vyruší. S dvěma sty páry už červená čára od šedých schodů skoro nejde odlišit. Pokud se vám animace nepřehrává, tady jsou všechny čtyři stavy vedle sebe:

Riemannův vzorec s 0, 5, 25 a 200 páry nulových bodů (červeně) a schody \psi(x) (šedě)

Odtud už je vidět, proč na poloze nulových bodů tolik záleží. Odchylka schodů od hladké přímky je součet všech vln. Když leží všechny nulové body na kritické přímce, roste každá vlna jako x12=x a ani jejich součet nemůže utéct o moc dál. Tak vzniká odmocnina v Schoenfeldově trychtýři.

Kdyby ale nějaký nulový bod ležel mimo přímku, třeba s reálnou částí 0,8, rostla by jeho vlna jako x0,8. A to je pro velká x mnohem víc než x: pro x = 1020 je x=1010, kdežto x0,8 = 1016. Ta jediná vlna by časem přerostla všechny ostatní a prvočísla by se od hladkého odhadu odchylovala mnohem víc, než by odpovídalo hodům mincí. Riemannova hypotéza tedy říká: v tom orchestru vln žádný nástroj nepřehlušuje ostatní. Proto se celému tématu často říká hudba prvočísel.

Také věta o prvočíslech z první kapitoly stojí na nulových bodech. Hadamard a de la Vallée Poussin v roce 1896 dokázali „jen“ to, že žádný nulový bod neleží na okraji kritického pruhu, tedy že reálná část je vždy menší než jedna. To stačí, aby vlny rostly pomaleji než samotné x a odhad v procentech čím dál víc seděl. Riemannova hypotéza chce mnohem víc: reálnou část přesně 12.

Proč na tom záleží

Riemannova hypotéza je starý a slavný problém. V roce 1900 ji David Hilbert zařadil mezi 23 problémů, které podle něj měly matematiku zaměstnat v novém století. Byla v nich osmá. V roce 2000 ji Clayův matematický institut zařadil mezi sedm problémů tisíciletí. Za vyřešení každého z nich je vypsaná odměna milion dolarů, stejně jako za problém P versus NP. Odměna se ale nevyplácí hned. Řešení musí vyjít v uznávaném odborném časopise a pak ještě dva roky obstát, než ho odborníci přijmou.

Proč matematiky tolik zajímá? Hlavně proto, že na ní stojí stovky dalších vět. V odborných článcích se často píše „pokud platí Riemannova hypotéza, pak…“. Například:

  • Mezery mezi sousedními prvočísly kolem čísla x nejsou větší než zhruba x⋅ln⁡x.
  • Jednoduchý a rychlý Millerův test by s jistotou poznal, jestli je číslo prvočíslo. Spoléhá ale na zobecněnou Riemannovu hypotézu, verzi pro příbuzné funkce podobné zeta funkci.
  • Přesné odhady toho, jak rovnoměrně se prvočísla dělí mezi čísla končící jedničkou, trojkou, sedmičkou a devítkou. I tady je potřeba zobecněná hypotéza.

Kdyby někdo hypotézu dokázal (u posledních dvou příkladů i tu zobecněnou), platily by rázem všechny tyhle věty. Kdyby ji vyvrátil, část z nich by padla.

Občas zazní, že důkaz Riemannovy hypotézy by rozbil šifrování a s ním internetové bankovnictví. To není pravda. Rozšířená šifra RSA stojí na tom, že neumíme rychle rozložit velké číslo na součin dvou prvočísel. Riemannova hypotéza o rozkladu čísel nic neříká, říká jen, jak jsou prvočísla rozložená mezi ostatními čísly. Většina matematiků navíc věří, že hypotéza platí, a počítá se s ní dávno. Důkaz by jen potvrdil to, co se předpokládá. Šifrám by mohl ublížit leda nějaký nový nápad, který by se při dokazování objevil, ale takový nápad nikdo nevidí.

Proč se o ní teď mluví

Levent Alpöge, matematik z firmy Anthropic, zveřejnil 20. listopadu 2026 na svém webu čtyřstránkovou poznámku. Píše v ní, že spolu s AI modelem Claude našel důkaz Riemannovy hypotézy a že dokázal i zobecněnou Riemannovu hypotézu.

Zatím představil pouze verzi důkazu zapsanou v jazyce Lean. Je to programovací jazyk, ve kterém se dají zapsat matematické důkazy tak, že je počítač mechanicky zkontroluje krok za krokem. Klasický text, který by si mohl přečíst matematik, zatím neexistuje. Alpöge sám přiznává, že celé matematice důkazu ještě nerozumí, a chce ho sepsat později.

Nezávislé ověření ani recenze zatím neexistují. Počítačová kontrola v Leanu je silná věc, ale ani ona nestačí. Odborníci musí mimo jiné zkontrolovat, že je v Leanu správně zapsané samotné zadání, tedy že počítač ověřil opravdu Riemannovu hypotézu, a ne nějaké podobně vypadající tvrzení. Brian Conrey, jeden z předních odborníků na Riemannovu hypotézu, oznámení nazval „monumentálním okamžikem v dějinách lidstva“. Rukopis ale zatím neviděl. Oznámení přišlo den po vstupu Anthropicu na burzu.

Pokusů o důkaz Riemannovy hypotézy už bylo mnoho, včetně pokusů slavných matematiků, a všechny zatím padly. Tenhle je jiný v tom, že přichází jako důkaz v Leanu, který může zkontrolovat počítač. Jestli obstojí, ukáže až práce odborníků, a to může trvat dlouho. Na milion dolarů od Clayova institutu se v každém případě čeká nejméně dva roky po publikaci. Tenhle odstavec píšeme 21. listopadu 2026.

Viz také